Jelikož vím, jak je tato cesta náročná, protože jsem si ji prožila na ,,VLASTNÍ KŮŽI''...

Atopický ekzém se mi na těle vytvořil hned po narození, proto mu říkám kámoš.
Byl součástí mého života přesně 24 let.

Po prvním výsevu paní doktorka předepsala nějakou mastičku a mamka mazala a mazala… A takto se stal součástí mého života, jelikož tohle byla celá léčba.

Samozřejmě mamka z toho byla hodně nešťastná (to jsou asi všechny mámy), jelikož neustále koukala na svoje dítě, jak se škrábe do krve, trpí, nemůže spát. Občas se to řeší i tak, že se ručičky zavážou na noc, aby se dítě nemohlo drbat - takže dítě uvězněné v kazajce.

,,To musel byt fakt super pocit, ještě, že si to vědomě nepamatuju.''

Ale já byla chytrá, takový věci mě vůbec nerozhodili a byla jsem schopná se škrábat i tou látkou, co jsem měla na těle, takže pohoda.. ale to všichni atopici znáte taky, žejo?

Dokud jsme ještě mimina a neuvědomujeme si plně svoje bytí, tak trpí hlavně rodiče. Ale problém přichází, jakmile si začneme uvědomovat, že jsme jiný než ostatní děti.

Ostatní děti se válej na louce, běhají po lese a tak.. Ale já jsem to neměla tak jednoduchý. Než jsem vyšla ven, musela jsem si nastříkat něco do nosu, něco do očí a ideálně si vzít 10 kartonu kapesníků, protože bez nich to nešlo. V kapse jsem měla něco na astma a hlavně nezapomenout Xyzal!!!

Aby toho nebylo málo, pořád jsem měla zánět dutin a průdušek. Dokonce jsem chodila na punkci nosních dutin.

,,No a to byl teda zážitek, raději nechci ani vzpomínat.''

Je to jediný zážitek, který si z raného dětství pamatuju. Byly mi 4 roky. Táta sedí v čekárně, máma mi drží nohy, sestra ruce a doktorka natahuje obrovskou jehlu a vráží mi ji do nosní přepážky. Teče spoustu krve.

,,Fuj, au, nechte mě žít prosím!''

Já jsem řvala jako lev, táta z čekárny raději svižným krokem odešel, aby neslyšel můj řev. Nejlepší na tom bylo, že se to opakovalo vícekrát a lékařka nakonec prohlásila, že to vlastně bylo zbytečný, protože mám záněty dutin asi z alergie a né z rýmy.

,,PARÁDA a kdo za mě teď vyřeší to trauma co ste mi způsobila paní doktorko??''

,,Aspoň jsem dostala toho šedýho slona za odvahu od mamky!! "'

Spoustu hodin strávených na alergologii ani nechci počítat, kde si paní doktorka vždycky ,,nadatlovala‘‘ do počítače všechno, co se událo za poslední půlrok, předepsala Xyzal a další chemii a šla jsem domu. 

,,Děkuju pěkně.''

Ani nechci vědět, kolik peněz rodiče utratili za krémy a vakcíny a všechno okolo.

Dětství jsem nějak přežívala..

měla jsem klidnější stavy, a pak taky šílený stavy.. Však to znáte taky.  

Období puberty bylo hustý, tam mi to pochroumalo sebevědomí asi nejvíce. Nejhorší byly otázky typu: Není to nakažlivý?

Ale já se zpětně nedivím, protože to fakt nevypadalo hezky. Když to ale člověk zažívá, nemůže pochopit, proč to ty lidi nechápou?? 

Tohle všechno ale bylo nějakým způsobem únosné, však jsem byla zvyklá.

Největší mazec přišel v době, kdy jsme se rozešli s přítelem po 6 letech vztahu. Musela jsem se odstěhovat, najít si novou práci v novém městě a tam jsem to měla asi nejhorší.. STRES!

Extrémní zhoršení ekzému, do toho kopřivka a ještě infekce. Ekzém se mi rozšířil víceméně na celé tělo a já nemohla nosit ani kalhoty, jak mi mokvala kůže na nohách. Ruce totálně opuchlé, krvavé a bolavé. Začíná období absolutního dna, kdy celou noc se jenom škrábu a přes den se stydím vylézt z bytu. Tohle období nazývám ,,doba temna“.. 

V absolutním zoufalství jedu k dermatoložce s žádostí o pomoc. Paní doktorka mi oznámila že to teda mam fakt hrozný a politovala mě.    

,,Jóóó !super! tohle teď vážně potřebuju!''

A je to tady, historie se opakuje. Napsala mi zase léky. Kortikosteroidy a nějaké masti, které vážně neskutečně smrděli.

Položila jsem ji otázku: „Kdy tohle skončí?“ A ona odpověděla: ,,Nikdy, nauč se s tím žít“.

Tahle věta mě zní v hlavě tak jasně, že na to NIKDY NEZAPOMENU!!!!!!

Napadlo mě, že raději už nechci žít, než tohle!!!

Vzpomínám na ten pocit, kdy jsem totálně na dně, jedu narvaným MHD v Praze a brečím. Je mi jedno, že na mě každej civí. Cítila jsem jenom bolest a prázdno. Vše mi bylo jedno.

Asi dva dny jsem se utápěla v depkách a sebelítosti. Jenom jsem ležela v posteli a ani nevycházela ven.

Pak ale přišel nějaký impuls, nějaký hlas uvnitř na mě křičel ,,vzpamatuj se“.

PŘIŠLO ROZHODNUTÍ!  Nová energie a touha po lepším životě,

něco se ve mně zlomilo..

A takhle začala moje cesta k uzdravení.

Sjížděla jsem internet od rána do večera a hledala nějaký ucelený návod, jak se toho zbavit! Jenže všude bylo doporučení na nějaký produkt, nebo nějakého člověka, nebo nějakou terapii, ale to jsem já nechtěla. Chtěla jsem to celé pochopit a získat ucelený návod. Hlavně to pochopit!!!

Začala jsem studovat knihy o tom, jak funguje lidské tělo, o stravě, o bylinkách, o půstech. Následovalo praktikování různých diet - bezlepková, antihistaminová, zásaditá, bez mléčných výrobků, různé detoxikační kůry, cukrfree, půsty atd.

V té době neexistoval NIKDO, kdo by psal o tom, že se z atopákzu uzdravil, vlastně o něm nebylo skoro  nic psané.. A tak jsem si překládalé různé studie ruských lékařů a čínský medicíny ..

Na začátku se mi samozřejmě začalo detoxikovat tělo, a tak se ekzém extrémně zhoršil. Musela jsem přestat a zpomalit. Což jsem se taky dozvěděla až vlastní praxí.

Byl to jeden velký chaos, protože jsem vše praktikovala pokus/omyl. Než jsem pochopila, co mi dělá dobře a co nedělá.

Po dlouhém období, kdy probíhalo čištění mého těla jsem zjistila, že sice už nemám viditelné projevy na kůži ale jakmile udělám dietní chybu, ekzém se okamžitě začíná ozývat. V tomto období samozřejmě byly i chvíle, kdy jsem ztratila naději, na chvilku sešla z cesty, a pak začínala znovu.

 Hledala jsem důvody PROČ SE VRACÍ a po x nastudovaných knihách fungování lidského těla mi přišla odpověď.

 Tělo je propojené s tvojí HLAVOOOU!

A tady teprve začíná klíčové studium. Navštívila jsem spoustu seminářů a přečetla spoustu knih o tom, jak fungují myšlenky, o sebelásce a osobním rozvoji. Tady teprve přišlo velké pochopení a uvědomění, proč vzniká atopický ekzém, proč vznikají vlastně jakékoli nemoci.

Nyní můžu s velkou láskou poděkovat svým nemocem za tuhle trnitou cestu, protože kdyby nebyly součástí mého života, nebyla bych tam, kde jsem dnes.

Zdravá, šťastná a život si užívám naplno a naprosto bez omezení. Můžu jíst vše. Nemám alergie, ani žádné záněty průdušek.

A proč to celé sdílím?